KARNEVAL.

Já po dvousté jsem na plesu

a vždycky héros málem,

mou vyznačuje noblesu

styk vřelý s kardinálem.

Zde spůsobně se otočím

před mimoprošlou paní,

před grandy s mrtvým obočím,

již gravitují na ni.

A zcela jako kardinál

se volně šinu sálem...

(Té vlečky krve bych se bál,

kdybych byl kardinálem!)

Tu Moslim barvy spanilé

jde jako ve snu kolem,

že, běda! oheň nargilé

je pouze staniolem.

A za ním – jak je osud zmát’! –

se Mormon suchý vleče;

můj blahoplodný celibát

z nich tuhé jaly křeče...

Klouby se všecky uklání,

vteřina mine plachá...

Monsieurs, jste všichni zadáni?

Kadrilla Offenbacha!

Líto mi, líto dojista!

v tónu dím rozespalém;

odpusť mi, růže stolistá,

mám styky s kardinálem.

Kdo je tvůj hloupý kardi – – – ech –

břicháček zmrzlých nohou!...

Stolistá růže, nech mne, nech,

nemohu, jiní mohou!

Usednu jako do koutka

milenci mnohaletí.

Jaká je čistá pochoutka

defillé převiděti!

Eskymák v kůži tulení

s narválím, pravým bodcem,

Nikelman módní, zelený

s jediným citoslovcem.

S dřevěným hroznem Pomóna,

tělnatá, chabá na dech...

(kolik as díla vykoná

na lidských vinohradech?)

Krakonoš ryzí, kornatý

surově hýbá rtoma,

Sněženka (s dvěma poupaty;

poupata spějí doma).

Žongléři, selky – pávice

v kadrille ztrácí peří,

líto mi, líto velice

myšlénky na večeři!

Člověka mnoho už nevíže,

hudba je rozmetalá,

zvěřinu cpe a lanýže

maškara kardinála...