Karolině Světlé

Máj smál se na nás vděky všemi,

my slavili své z mrtvých vstání,

tu v květech mezi haluzemi

Tvůj ozval se hlas jásající!

V něm krásy vznět i síly vzplání,

jež rovna nezkrocené lvici,

v něm povel v před! vzmach ku svobodě,

v něm s hromy slavíčí tluk v shodě,

v něm smála se hor našich víla.

Ti stáli kolem v udivení,

ti naslouchali v blahém snění,

ti sáhli v zášti po kameni –

však Ty jsi prapor nezměnila!

A minul máj a sladké jitro,

postoupil náš den na své dráze,

rád každý sáhl v svoje nitro

a vlasti, co tam rostlo, podal,

ať v květném šperku, v slzné vláze,

Tvůj hlas jak oř, jejž jezdec bodal,

se vzpjal a bouřil, hřímal, jásal,

do vedra chlad a něhu střásal,

v něm duše dědů hlaholila!

A mnohý klesnul v boji hrůzy,

květ jiných zvadnul na haluzi,

illuse hasla po illusi –

však Ty jsi prapor nezměnila!

I Tebe neušetřil osud;

kde o chléb volala jsi duši,

dal, jak to velkých věnem posud,

jen s šklebem lhostejnosti kámen;

jak všichni šla jsi vedrem, v hluši,

však nevysch’ Tvojí písně pramen.

I mnohá zabolela rána,

leč každou nová peruť dána

Tvé duši, a s ní nová síla,

ta neúmorná, svatá, vřelá,

jež stírá pot a krev nám s čela,

jež z otroků jen lidi dělá,

a tou jsi prapor nezměnila.

Všech českých srdcí žhoucí růže,

granáty všecky českých citů,

i něha dívky, pevnost muže,

vzlet orlí, píseň skřivánkova,

ba celá vlast v své krásy třpytu

i v lepší příští naděj nová,

vše vzdálené, ty krásné cíle,

vše pro vždy ve Tvém žije díle,

ó velký život, jejž jsi žila!

A budem-li se blížit zoři

po nekonečném českém hoři,

ten div jen ona síla stvoří,

kterou jsi prapor nezměnila!