Kašpárek.

Tváře čistě malované,

očka jako oharek,

do světa se směle dívá

malý, švarný Kašpárek.

Čepičku má s rolničkami

pošinutou se vlasů,

kazajičku rudobílou

a kalhotky z atlasu.

Rukávky má naškrobené,

punčošky má na stuhy

a na botkách vyleštěných

zvoní zlaté ostruhy.

Kordík z péra kohoutího

visí v pasu na háčku,

jednu ruku pevně k boku,

v druhé drží plácačku.

Od hlavy až po ostruhy

hotový to hrdina,

veselý a čtveračivý

jako dobrá hodina.

Zlého se mu na tom světě

mnoho arciť neděje, –

někdy-li však hlavu ztratí,

vesele se zasměje.

Někdy padne do polévky,

někdy také v omáčku –

hloupá-li se moucha směje,

vezme na ni plácačku.

Jinak svět, ať co chce dělá,

nechá v svatém pokoji;

neublíží, ale také

nikoho se nebojí!

Měšec prázdný, bez haléře,–

ale proto nepláče;

myslí snad: „Nemůže v světě

každý jísti koláče.“

Nikomu nic nezávidí,

po slávě se nepídí, –

žeť, Kašpárku roztomilý,

moudřejší jsi nad lidi!

I až jednou uložíme

do malé tě rakvičky, –

žeť vesele uslyšíme

zazvonit tvé rolničky!