KAŠTAN.

Ten starý kaštan pýchou záře

zas v bílé slávě svojí zkvet –

kol něho do své kanceláře

už chodím pětadvacet let.

A dívám se v ten život jeho

tak jednostranně měňavý –

že není stařík syt už všeho,

že ho to všecko neznaví!

Pupence v březnu – listy stkvící –

teď tenhle fábor květnatý –

a v podzim přijdou uličníci

a stlukou plod mu ježatý –

pak i ty vějířové listy

vztek dešťů serve v noční tmě

a v holých kostech větrů svisty

mu hvízdat budou posměšně – –

Leč sotva pytloviny zimy

pár teplých blesků probije,

stát bude s prsty zelenými

a květů sta zas rozvije!

Je vidno, strom ten tupý, hluchý

náš poklad nemá největší:

mít při všem budoucnosti tuchy

a vzpomínání člověčí.

Hm, moudrost žití... Člověk denně

kol něho chodí řadu let –

má usmát se mu povznešeně

či má mu z duše závidět?