Katakomby.

Jsou duše, v katakombách tichých stále

snů ostýchavých jejich klidná víra

květ myšlének a citů rozevírá,

svět nad nimi ať bouří a štve dále.

Jich jasné slzy nová naděj stírá:

když na rakvích snů mrtvých z vesperále

dnů příštích vigilie slaví, lýra

jich zase zjásá v plesné pastorále.

Bok Kristův puklý mystický je pramen,

jenž vlaží hojně žíznivé jich rety,

a jejich ráj – v objetí jeho ramen.

Své rány myjí v jeho krve splavu.

Však život náhle jako katan kletý

je překvapí a vleče na popravu.