KATAKOMBY.

Kahan, praotci jak prostí,

v přísném tichu semknut ret,

do katakomb minulosti

vcházím, v cesty zašlých let.

Sarkofágy v stěnách řadou,

dávné touhy, dávné sny,

opředeny tklivou vnadou –

zašlá léta, zašlé dny!

Nápisy čtu, jména, věty

při své duše kahanu –

zašlé doby, zašlé světy,

kdy k vám toužit přestanu!

Vlhko ze stěn chodeb čiší,

plíseň dýše praletá –

ale vzbouřenou krev tiší

minulost zde zakletá.

Hladí čelo dlaní hebkou

zde v té hloubce podsvětí –

jako matka nad kolébkou

když se sklání k dítěti.

Mrtví zde se hříží v dumy,

nahoře tam září svět

pro toho, kdo žít s ním umí –

sem utíká, kdo je klet...

Utíká sem z přítomnosti

s modlitbami duše své,

jako v dávnověku prostí

Ježíšovi učňové...