KATASTROFA.

Je všady šero.. údy vysíleny –

v prsech dlí stesk a na rtech bledost mdlá..

všady už šero.. víc se připozdívá..

má duše tichá vzad se ohlédla.

A tam byl stesk, tam byly viny, pláče,

prohraný boj a muka otroka..

postavy bílé.. pouta temně řvala..

– – má duše tichá usedavě štká – –

Je v předu šero.. víc a víc se stmívá..

– A tolik cesty ještě do dálek! –

Údy jsou sláby.. vůle zotročena..

a všude šero – marno hledat lék – –

Je v dálkách tma již.. cesty zataženy..

na horizontě vítr slyším hrát..

stíny se množí, k prsům mým se kloní – –

a duše šeptá: „Teď chci umírat!“