KATEŘINA II.

– jak že to psalo Veličenstvo Pruské?

„a nezapomním v polích elysejských

vyhledat velikého cara Petra

a říci mu, že větší Kateřinou

říš ruská –“ vím už, pišme tedy jemu:

Sire, návštěvu tu polí elysejských

odložit račte na století příští,

já dovolím si potom doprovodit

do říše oné Vaše Veličenstvo,

neb zpustne svět a trudno bude na něm,

když ztratí hlavu svoji nejjasnější,

a ráda půjdu, dvakrát ráda půjdu,

že svědkem budu – zvědavost ach ženská! –

až setkají se heroové dějin

tam s Vámi, Sire. Mark Aurel, Alexander

i Říman Caesar pohrnou se chvatem

– oh, vidím je – by pozdraviti mohli

Váš Majestát a popatřit Mu v oči

a budou arci hledět k starověku,

k svým činům, zavést pozornost i hovor

a všecko marně – závistně se zardí,

když porovnají se skutky je Toho,

jejž Historia zove Velkým Fricem –

tak, Chrapovickij, baťuško můj moudrý,

taks napsal všecko? Tuto plástev medu

teď pošlem do Prus Jeho Veličenstvu

za cukrlátko, jež nám poslat ráčil.

Což nejsem generosní? Nejsem dobrák?

Víš, baťuško můj, co On řekl o mně?

„Jak ďábel chytrá je ta ženská sukně –“

doslova, Chrapovickij. Bože otče,

že chytrá jsem... Jsem pouze na svém místě

a darů všech, jež Příroda mi dala,

a všeho, co jsem nabyla kdy sama,

že jako panovnice užít umím.

A co jest politika? Míti vždycky

zásady práva, pravdy, poctivosti

a operovat jimi vůči jiným –

sám pak se dát vést svými interesy

a uplatnit je za každičkou cenu,

ať smírnou dohodou, ať zbraní v ruce.

Já, baťuško můj, do Ruska jsem přišla

jak chudá dívka, neměla jsem věna –

dnes mohu říci: dala jsem mu Polsko

i Tauridu dám – prozatím jen – slyšíš?

A dále poslyš: Rusko má zas prince,

víš, proč jsem dala při křtu vnuku svému

to jmeno Konstantina? Baťuško můj,

ten Konstantin, to nemluvňátko malé,

má velké příští. Tohle dítě zdědí

císařství řecké, tohle dítě vjede

do konstantinopolských zdí co vládce,

tak jako že se zovu Kateřinou,

či „jako ďábel chytrou ženskou sukní“,

jak se pan bratr v Prusku vyjadřuje.

Teď jednoho mi ukaž z ruských carů,

jenž roveň byl by této ženské sukni,

jen Petra vyjímaje... Ba, i Petr,

přírodní síla, komoň nezkrocený,

proletěl věky divokým svým tryskem,

za sebou vleka starožitné Rusko

z asijských končin před Evropy zraky,

jak rozházenou kybitku. Já teprv,

já, Kateřina, dokončila všecko –

ty, baťuško můj, víš. Ty pozoruješ

mé všechny činy pohledem svým moudrým

a mlčet umíš – protos tajemníkem.

Ty víš, jak hořký chléb já tady jedla,

když, děvče ještě, do Ruska jsem přišla

a Jelizavet maťuškou mou byla

a tupec Petr Třetí mužem mojím –

to byly časy, vzpomínat je trudno.

Dnes možno smát se. Raději se směji,

vždyť každý velký člověk na tom světě

má velkou porci veselosti v sobě,

a veselost – lék proti sestárnutí.

Ty víš, že vzdala jsem se národnosti

i náboženství – jsem dnes ruský člověk

a rusštější, než předchůdci mí byli –

pro slávu, postavení se jich vzdala,

mám slávu tu a má ji také Rusko.

Čím, baťuško můj? Že jsem chtěla vědět

vždy proč všech proč, jež vyvstala mi cestou,

že učila jsem se, a že se učím,

neb vím, že panovník je pouze zřídlem

i velkosti i moci svého státu.

Víš, jak se modlím? Ty, můj Pane Bože,

dej rozum mi, bych lid tvůj stále vedla

dle svatých zákonů tvých – tak se modlím.

Já věřím v jsoucnost velikého Boha,

ač ten můj není bohem našich popů.

Zákonů božích výklad – ten mně dali

Grimm, přítel dobrý, Diderot a Voltaire

a Montesquieu, svatý Montesquieu,

– já papežem být, byl by prvním svatým,

„Duch Zákonů“ byl brevířem mým drahým,

v něm našla jsem, že všeobecné blaho

jen zákony lze míti docíleno,

že mocnář otcem poddaných má býti –

tak maťuškou jsem širé Rusi svojí.

Ty víš, jak trestal Petr – pověz nyní,

kde popravní jsou špalky, šibenice?

Já, maťuška, tak netrestám svých dětí,

mně krve netřeba. Arsenij Macejovič,

ten zpupný arcibiskup, byl by jinak

zakusil hněvu Velikého Petra –

já dala rozbojníka do kláštera,

já nejsem lačna provinilé krve.

A kdož šli za Jemelkou Pugačevem

– to byla těžká zkouška pro mou duši –

já nebila jich. Já jen usoudila,

že jimi vyšly předchůdců mých hříchy,

a hledala jsem nápravy a léků.

Víš, baťuško, jak komise se sešly

a rokovaly – já jsem poslouchala

a v plevách planých řečí našla zrnko,

jež zasila jsem potom, a jež vzešlo.

Ba, hlava má jak mlýn jest, kde se mele

dnem nocí stále – zlaté zrní z knihy

a zrna zkušeností žití mele

a mouku dává, z níž já připravuji

chléb státu svému. Na sta roků měla

bych zásob hojných. A sto roků chtěla

bych žít v té práci. Dopečeme aspoň,

co začali jsme. Polsko upravíme,

to Polsko – středověk je v permanenci,

kde kasta šlechty s kněžstvem lakotivým

chce národem se zváti. Mají krále,

jenž významu víc nemá, než ten panák

na hracích kartách pestře malovaný.

Já dala jim jej – baťuško, vždyť August

byl mladou láskou mojí v dávných letech,

jak Lanskoj dneska, za tu lásku dala

já korunu mu. Ale přijde chvíle,

že vzít ji musím, jenom proto musím,

by jiní nepřišli a nevzali ji –

ti jiní, znáš je, je to bratr Pruský

a císařovna. Z ubohé té Polsky,

jež dnes je nečasovým státním žertem,

část uděláme šťastné Rusi naší. –

Krym Turku vezmem, bychom, jak řek vezír,

mu vysadili dveře – pak lze vejít,

kdy nám se zachce, v brány Cařihradu,

kříž pravoslavný vztýčit na Sofii

a Turka, slabé strašidlo to vyhnat,

a postavíme trůn tam Konstantinův.

To provedeme. Překážet chce někdo –

jak pes se odežene, jak pes, který ruší,

když v kuželky se koulí... Chrapovickij,

jásavý život, činůplný život,

člověčí štěstí – obrať medailii

a pohleď na tu druhou stranu její:

Kdo přijde po mně? V jaké ruce octne

se dědictví to? Kdo má pokračovat

v té práci mojí? Ty víš, syn můj Pavel,

ten hnusný Pavel, umrlčí jenž lebkou

a jejím obsahem tak připomíná

mi otce svého, toho hlupce Petra –

jenž nenávidí mě a dílo moje –

a já to cítím – ten má dědit všecko

a rozbořit snad z nenávisti zlostné,

co stavěla jsem? – – Holoubku můj, počkej,

i tomu předejdeme zavčas moudře.

Pomůže zákon. Zákon – totě všecko.

O nástupnictví postavíme zákon

a zabezpečíme jím dílo svoje.

Vnuk Alexander také je z mé krve,

ne z Petrovy. A tobě, Pavlíčku můj,

zanechám jedině své memoary,

kde ukryla jsem otravný jed pochyb

– víš, Chrapovickij, já je psala tenkrát,

když Jelizavet vládla svatou Rusí

a já se pokorně jen chvěla v koutku

jak pavouček v své nastražené síťce –

já naznačila jsem v nich Pavlíčkovi,

že Saltykov by moh být otcem jeho

– ne výslovně, já naznačila pouze,

neb pravda uhodí a potom mlčí,

kde nejistota stále otravuje. –

Ah, Saltykov... byl krásný jako Lanskoj,

bohatýr slavný, švihák k pohledání!

Já tehdy psala ty své memoary,

netušíc, k čemu se mi hodí jednou –

už tenkrát maně já jsem nechápala,

jak žít a nepsat. Psaní vlastně baví

mě nejvíc ze všeho, víc nežli karty,

než kuželky, než divadlo, než šachy –

však víš, jak píši. Ach, ach, baťuško můj,

mně zdá se, že tím vším, co vykládám ti,

a psaním, vládou, plány, myšlenkami,

utíkám vlastně před něčím, co v jádru

je nevýslovně smutno, opuštěno –

před vlastním já. Ni chvilku se mi nechce

být samotna s ním. I ten Lanskoj v posled

s tím vřelým tělem je mi útočištěm,

kam po denním se kolotání schýlím

před tím svým já, než zabaví zas spánek

mou duši hluchým klidem... Dosti o tom.

Nač potápět se do mrazivých hlubin,

když na povrchu řeky slunce hraje?

Veselí buďme, veselost – ta hřeje.

A pišme zas. Já diktovat ti budu,

baťuško baťuškiči Chrapovickij,

list Grimmovi. Vem v umné prsty pero

a začněm vesele – tož oslovme jej:

Monsieur le Freiherr...