KATOLICISMUS.

Je Velký Pátek. V San Pietro v Římě

na hlavě hlava. Pod rozpjatou klenbou

se mravenečky zdají ženy, muži,

ti poutníčkové ze všech končin přišlí.

Dubnové slunce barevnými okny

se lije v pestrých proudech v basiliku,

na zlatých sloupů hlavicích se láme,

na mosaikách oltářů se tříští,

a na kloboucích, čepcích, šátcích ženských

a na kštici těch mužů plavě leží –

vše, jak to jeho povinností tady.

Je hlučno, rušno. Kdesi v jedné kapli

pašije pějí. Kostelníci chodí

a milodary sbírajíce zvoní

schránkami z plechu. Jiní klestí cestu

turistům, kteří se zvědavým chvatem

chrám shlednout touží. Zpovědnice plny,

a kněží unuděni, mechanicky

v sluch dají padat zločinům a hříchům,

jež potom řemeslně odpouštějí.

Na křesle vyvýšeném v plném slunci

kardinal rudý dává požehnání

ovečkám zbožným. Nádherný je barvou.

A poutníčkové klekají si řadou,

jak jim to kostelníci nařizují,

před církve knížetem a kloní hlavy

až k dlažbě podlahy. On vznáší ruku

– a ruku tu mu vede statný klerik –

a dlouhou tyčí ťuká na temena

hlav skloněných, a tyč se zvedá, klesá

v tak odměřeném taktu, jak by byla

řízena strojem. Když je odťukáno,

poutníčků řetěz blaženě se zdvihne

a klekne druhý – jak se také dává

i Sua Eminenza vystřídati,

když znavena je, kardinalem jiným.