Kavky.

Hrot štíhlé věže v oblaka se ztrácí

jak v nekonečnost myšlénka

zvon pěje v blankyt slunný,

jak víc než zemské struny;

zvuk, jas i vánek, s ním však černí ptáci

se nesou věži v okénka.

Hle, sotva mlha z nočních vzletla mrákot,

již krouží kavky kolkolem;

ty dřív, než jitřní zvoní,

jak stíny kol se honí,

a z jitra do západu jejich krákot

zní veselým tam hlaholem.

Hle, létají až k zlaté makovici

a hnízdí mezi krokvemi;

tak se závratné výše,

jak s povznešené říše

zří dole drobnou, lidskou chumelici,

jak černé ptactvo na zemi.

Jak svědčí sídlo, lidem nedostihlé,

jich vzdušným klopotům a hrám!

Však hejno černé pěje:

„Ba tak se dobře děje,

že pro nás lidé staví věže štíhlé,

že zbudovali nám ten chrám!“

Ó kavky, kavky, odkud jste to vzaly?

Kdo vám tam v hůře vyzradil

v té pravdivosti přímé,

co sotva sami víme:

proč lepé chrámy své jsme zbudovali

a kdo se nám v nich usadil!

Ať staví národové hrady ducha,

ať posvětí je pro bohy:

vždy po titanské práci

se najdou černí ptáci,

již nalepí tam do tepla i sucha

své nevývratné brlohy!

Buď chrám i ze zlata, a na vrchole

znak nejkrásnější se mu skvěj,

buď sto let v potu roben

a světa skvosty zdoben:

ti černí ptáci nahoře i dole

co páni zahnízdí se v něj!

I budou hlásati, že po zákoně

a věčné světa osnově

jsou od stupňů až k věži,

jak stojí a jak leží,

ty lepé chrámy zřízeny jen pro ně,

k jich prospěchu a pohově.