Kázaní Polské, v Paříži dne 29. Listopadu 1849.

Slavnost výroční se slaví

V chrámě de l’assumption,

Polskou emigrací volá

Do kostela zvučný zvon.

Ejhle Poláci se hrnou

K službám Božím v cizině –

Nesmějí se k Hospodinu

Modlit v drahé otčině.

Bloudějí už širým světem

Roků osm a dvacet –

Otevřen jen krom ojczyzny

Veškeren jim velký svět;

Avšak po šírém co světě,

Když je domov zavřený –

Co je všeostatní země,

Když je ráj, ach, ztracený? –

Mše se četla na památku

Velikého povstání,

Na kazatelnu pak vstoupil

Kněz a začal kázání:

„Patres nostri peccaverunt,

Naši otci hřešili,

Nesvorností – vlastní vinou

Samostatnost ztratili.

Nadějná noc nastala pak,

Bratří, ve Varšavě nám –

Zdálo se, že vystavíme

Nový Polské Slávy chrám;

Krvavě se nad Varšavou

Ranní záře zdvihala –

Před námi se dávná Polska

V krvozáři míhala.

My jsme šťastně bojovali

Pro ojczyznu posvátnou,

Bílý orel vedl k boji

Polskou mládež udatnou;

Darmo však jsme krev svou lili,

Marna byla udatnost –

Poznovu nás pokořila

Staropolská nesvornost.

Slze krvavé bych plakal

Nad ojczyzny osudem –

Ni svých synů kosti nesmí

V lůno pojmout Polská zem;

Její syni – vyhostěnci

Po světě pouť konají –

Kamby hlavu položili –

Místa v světě nemají! –

Slze krvavé bych plakal

Nad osudem Poláků,

Neohrožených a statných,

Světoznámých vojáků –

Zbraň jest na toulavé pouti

Jejich družka jediná –

Jejich touha – jejich zdání

Daleká jest otčina.

K Polákům zvuk zbraně mluví

Sladkým hlasem těšícím –

Zbraně blesk je Polákovi

Světlem v noci svítícím;

Avšak zbraň ho posaváde

K vlastní zkáze vedla jen –

Nad nocí ach Polskou posud

Nejeví se spásy den! –

Poznovu jste k boji vstali

V ruce s mečem plamenným,

Maďarům jste pomáhali

Proti vlastním bratrům svým,

Proti volnosti Slovanské

V Uhersku jste brojili –

Bratrovraždu – matkovraždu

V Uhersku jste strojili.

Jako Kain z Uherska Polák

Odbírá se v dálinu –

Myslil, bratrskou že krví

Vykoupí svou otčinu;

Avšak bratra Bůh zachránil,

Polák ale kletbou hnán

Světem bloudí bez domovu

Krváceje z tisíc ran!“ – –

Vysoko na kazatelně

Jako prorok nadšený –

Ejhle stojí Kajzevič kněz

Duchem Slávy zbuzený,

Aby národu Polskému

Hříšné skutky vytýkal,

Aby jejich pyšné srdce

K matko-, bratrolásce zval. –

Na začátku pozorlivě

Poláci naň hlídali,

Ale jakoby se pod ním

Vlny mořské hýbali –

Jako s nebeské když výše

Hromu hlas se rozlíhá –

Moře šumem odpovídá,

K nebesům se pozdvíhá – –

Tak se nenadále budí

V chrámu Páně hluk a šum –

A slyš! major Borski nahlas

Volá: „Sláva Maďarům!“

A Poláci opouštějí

S bouřným hlukem Boží dům,

Volajíce: „Sláva, Sláva

Polákům a Maďarům!“ –