Kázání Spartakova (II.)

Paže svislé, beze slova sedíte tu, přátelé.

Hlava skleslá, smutek v očích, čelo bledé, nesmělé.

Teskníte, že zítra v cirku zhoubné meče v rukou svých

musíte svým žitím živit luzy potlesk, jásot, smích.

Že dnes ještě sedíte tu v úzkostlivé předtuše,

zítra mnohý ležet bude v písku cirku bez duše.

Slyšte, druzi, i vy, kterým zítřkem končí běh se dní:

Pěstě naše, meče naše, naděj’ naše poslední.