KÁZÁNÍ SPARTAKOVO

Každý sesazený vladař,

kterého jsme zapomněli odstřeliti,

jeho rod vyhubiti

až k pravnukům,

jako strašlivá vina a galejní koule,

tu vztýčený drze, tu ve stín se choule,

nedá pokoje našim dnům.

Jeho bezcenné krve,

bídného života cizopasného,

neplodného a směšného

jsme ušetřili,

ale znova poteče krev drahocenná,

krev myslících a pracujících –

vykořisťovaných a zmírajících,

aby trůny zazářily.

Na zlaté žerdi

je vladař jen hadr šarlatový,

aby zaslepil nevinné oči vdovy,

oči mrzáků, žebráků, velkých dětí;

pro ten hadr bude nám znova zmírat,

znova hladovět a znova slzy stírat,

znova ovdověti.

Dokud každý trůn

stržen konečně nezasype vždycky

celý prokletý rod panovnický

až k pravnukům,

znova se zachce vládnout lidské bestii,

znova krve tisíců se pole napijí

a nové okovy nám dají k okovům.

Dokud všichni vladaři

v celém světě nebudou sesazeni,

navždy až k pravnukům umlčeni,

nedozrála naše žeň:

dokud jménem jednoho zástupům vládnouti možno,

nepochopily, že jest jim vládnouti sobě

všude a v každé době.