Kázáni u moře.

„Dnes farář z Altenkirchenu zas bude kázat

u moře, u vesničky Vitte, rybářům.

Snad zajímavo vám to bude? Jdu se tázat,

neb třeba říc’ to napřed našim kuchařům.“

Ten pokyn hostitel mi dával, Němec vlídný,

dal rychle prostírat a pro víno šel sám.

Za chvíli opouštěl jsem dům i maják klidný

a na kázání chvátal v neobvyklý chrám.

Neděle byla vonná, čistá. Zem jak dítě

a moře jako anděl, jako Serafín.

Dnes odpočíval člun i rybářovy sítě,

bez mráčku modré nebe, v moři ani stín.

Klas každý jako vyprán – rosa byla z rána –

Květ očka veselá, šat sváteční dnes měl,

a Mozartova duše sotva rozehrána

tak byla kdy, jak vzduch dnes od skřivanů pěl.

A svatě plálo slunce, duše nebes, láska,

a moře jako chrpa jeho nádechem

se chvělo zlatitým, a každá země vráska,

ta každá hruda teď se leskla v prachu svém.

Nač chodit na kázání ještě farářovo?

Kde svíce jasnější, kde větší bible jest?

Při slunci čet’ jsem v moři, v zemi boží slovo,

a každý pohled vnášel do duše mi hvězd.

Však už jsem nad kotlinou u rybářské vísky

a sem a tam zřím lidi scházet s polních stezk

v hluboký údol moři jiskřivému blízký,

jež k břehu šumělo jak velké duše stesk.

A zrovna přišel jsem, když dozpívali žalmy.

Lid tich stál, že bylo mi, jak přenesen

bych byl v ten čas a kraj, kdy Pánu stlali palmy

a zapomínali i na smrt, hněv a sten.

Pak v pravo ženy sedly, v levo muži, kmeti,

a bílý slunečník si roztáh’ z mužů kdos;

jen pastor vážně stál – byl mlád a snědé pleti –

a knihu otevřel, v níž lidský zapsán los.

Pak ze svatého Marka zvolna začal čísti,

jak s učedníky kráčel Pán a smuten zřel

to množství, kdož s ním šli a neměli co jísti,

a kterak Pán: „Mně líto zástupu!“ k nim děl.

Však učedníci řekli: „Odkud vzíti chleba?

Jak na poušti zde možno nakrmiti lid?“ –

„A kolik máte chlebů?“ – „Sedm, však jich třeba –“

„Již kažte lidu na zemi se posadit!“

A vzav těch sedm chlebů, lámal čině díky,

a rybičky též měli, které požehnav

dal s chleby roznášeti svými učedníky.

I jedl rád a nasytil se všechen dav.

Pak sedm košů drobtů sebrali, co zbylo.

A bylo těch, kdož jedli, kolem čtyř tisíc – –

Tak pastor zvolna čet’, a mnohé nachýlilo

se k němu ucho blíž i zahledělo líc.

A ticho takové tu bylo, že jsi slyšel

v něm hovor srdcí všech, ač byl teď každý něm.

Duch evangelia jak čistý anděl vyšel

a oduševňoval i lid, i všechnu zem.

A každý cítil, jak je líbezné a prosté

to místo zde; div slyšel, kterak ve vzduchu

zpěv skřivaní jak naschvál třepetá a roste,

a moře modré jak sem šumí v rozruchu.

Pak hlasem zvýšeným už farář jal se kázat,

„Mně líto zástupu!“ on za heslo si vzal

a začal obratně své variace vázat

a na základní motiv rozpřádati dál.

Vyložil smysl slov, jež muž děl Nazaretský;

„Já pravda jsem a láska“ – že jich smysl zní;

jak za tou pravdou šel ten zástup srdcem dětský,

jak ptáci za jarem a stádo k prameni.

A jak tak poslouchám, mně ostrov náhle mizí,

a divná tesknota se vkrádá v prsa má.

Mně zdá se najednou, že jsem tu zcela cizí,

a smutek neznámý mou mysl objímá.

Že jsem tu cizincem a duše má jen hostem,

hod velebíc, jejž vystrojil duch čtených slov,

však nitrem se zemí že spjat jsem jako mostem,

s tou zemí, nad níž hřích a drsný vládne kov.

A znenáhla má duše přelétala moře

k té zemi neklidné, kde v divém postupu

tu v před, tu v zad rve lidstvo boj a hlad a hoře,

a heslo slyšel jsem: „Mně líto zástupu!“

Tam ulétala teď k té zemi šeré,

kde jedněm těla, těm zas duše trápí hlad,

jež vůni cítí sic i květy vidí steré,

však plodů nemohou se nikdy dočekat.

Druh přes druha kde pachtí, o překot se třese

za čímsi neznámým – je temný žene pud –

a co jich prázdnotu jen v srdci, v duši nese

a cítí hladovost a tesknotu všech nud.

Těch vytřeštěný zrak číst dává: „Štěstí! Štěstí!“,

těm „Pravdu!“ oči hovoří jak tichá noc;

však heslem „Já! Já!“ většina se dává vésti

a tomu zažíhat i dává, kdo má moc.

Kde zázračný je chléb? Kde duch ten přespanilý,

jenž nevolaje povede přec všechen lid?

A mysl má se vrací v kout ten úzký, milý –

„Mně líto zástupu!“ hlas slyším hovořit.

To farář právě končil. Mluvil rozechvěle,

řeč k milosrdenství a k lásce převedl,

a řečníkem ač nebyl, obsah slov těch směle

se k zemi daleké přes moře pozvedl.

A ticho takové tu bylo, že jsi slyšel

v něm hovor srdcí všech, ač byl tu každý něm.

Duch evangelia jak čistý anděl vyšel

a oduševňoval i lid, i všechnu zem.

Co všem se dálo v srdcích, z tváří mohl’s čísti:

tam s učedníky kráčel Pán a smuten zřel

to množství, kdož s ním šli a neměli co jísti,

a kterak Pán „Mně líto zástupu!“ k nim děl.

Svůj moře samo šum teď tlumilo tak slavně.

Ostrov jsa polit sluncem leskl se jak sen.

Ve vzduchu skřivani tak pěli svatoslavně.

Mně bylo tu, jak byl bych v báseň přenesen.

Neb za mořem, tam na břehu se lítě rvaly

lež, závist, sobeckost – jich plna byla zem –

a jako ještěři se hnusní vyhřívaly

na slunci přečistém pod modrým blankytem.