KAZATEL.

Jaký to kazatel povstal z českého lidu!

Jako když v Israel volali proroci kdys

veliké jazyka moci, ostrého vidu,

s neřestí trhali závoj, neskrytou bídu

stavěli před oči, hříchu ošklivý rys

bez bázně osvětlovali přeostrým světlem –

tak volá bez bázně k duším v plničký Betlém,

tak volá k velkým i malým hlasitě on,

slyš, betlémský zvon.

Jako kdys Jan, jenž se hrubou odíval koží,

jehož se na poušti ozýval veliký hlas:

Pokání čiňte a cesty rovnejte boží,

by mohl přijíti ten, jenž v plameny zmnoží

jordánskou vodu, jíž křtím a obmývám vás –

tak se on ozývá v žití našeho poušti,

ze dlaně studenou vodu na hlavy spouští

a volá velikým hlasem v daleký hon,

slyš, betlémský zvon!

Nazvat se nebojí hadem plemeno hadí,

plemeno ještěrčí bez bázně ještěrem zve,

hříšného Heroda stejně k hříšníkům řadí

jako ten lid, jenž se vodou křtu jeho chladí,

co na kom lživého, stejně všem do prachu rve –

a když jim ukáže, jejich lež jak je holá,

velikým hlasem všecky za pravdou volá,

jí aby sloužili všichni v daleký skon!

Slyš betlémský zvon!

A jako za Janem na poušť k Jordánu kdysi

přicházel z Judstva a z krajiny Jordánské lid,

ze země bohaté ve kraj pustý a lysý,

aby zde uslyšel, v čem jeho spasení visí,

aby své vyznával hříchy, by se dal křtít –

za českým Janem tak chodí bohatý, chudý

pod klenbu betlémské kaple seznat své bludy,

léčit se slovem, jímž mocně hlaholí on,

slyš, betlémský zvon!

Jak jeho slovo jest plno kouzla a síly,

jakým to čarovným hlaholem zní jeho hlas!

Od české Šumavy bouř v něm v této zní chvíli,

vítr v něm s pahorků táborské krajiny kvílí

a zas v něm z obilí šumí zvlněný klas,

tu zas v něm vltavské vody z hluboka hučí,

tu zase s Boubína zurčí potoky ručí –

na konec nade vším volá dumavý tón,

slyš, betlémský zvon...

Plna jsou srdce té řeči, hlavy se kloní,

zmocněným dechem se zvlnila stísněná hruď,

po tváři z dívčího oka slza se roní

a všecky duše se v neznámém daleku honí,

kam je zve kazatel mocí jakou, Bůh suď –

z království Českého v jiné království blahé,

jako to království naše milé a drahé,

jen že ne s tohoto světa, kde marný je shon.

Slyš betlémský zvon!

Bouřlivá duše v tom hlasu náhle je ticha,

zlekané srdce v něm sílu zas poznává růst,

válečník rukojeť meče tiskna tu vzdychá,

chudého krejčíře bázeň opouští lichá,

zázračnou posilu čerpá žena z těch úst –

a všichni, zeman i kramář, v podivné tuše,

královna, mateře prosté jedna jsou duše,

prorockým hlasem když volá nad hlavy sklon,

slyš, betlémský zvon!...