Každého dne ji Jiří potkával

Každého dne ji Jiří potkával

na procházkách svých dole v zahradě,

neb zastihl ji někdy na břehu,

jak leží v trávě, v četbu zabrána.

Vždy pozdravil, leč jiných pokusů

zapřísti hovor nikdy nečinil.

Ji začal zajímat ten bledý muž

modravých očí, tichých, zasněných,

svým chováním se tolik lišící

od mužů všech, jež dosud poznala.

A přes okraj své knihy pátrala,

až uvidí jej opět přicházet.

A jednoho dne, když se přiblížil

k lavičce kamenné, kde seděla,

jen jako náhodou se vysmekla

jí z ruky kniha, sklouzla po šatech

a zrovna před ním padla na cestu.

Když Jiří shýbl se a podával

zpěvačce svazek, krásně vázaný

v červený marokýn, tu pravila:

– Jak dlouho chcete ještě choditi

tak mimo mne jen s němým pozdravem,

což nevidíte, jak se nudím již?

Když Jiří stál tu všecek užaslý

nad nečekaným jejím vyzváním,

v smích propukla a smála, smála se,

až slzy v očích se jí třpytily;

tu Jiří pochopil a nakažen

tou veselostí bujnou, bezuzdnou

v smích rovněž propukl a smál se s ní

jak dítě. Tak se tedy seznámili.

A pak se skoro denně vídali,

jak už se stává lidem v samotách,

již odkázáni na vzájemný styk:

on býval vždycky první v zahradě

a čekal na ni, až se objeví.

Již z daleka ji viděl přicházet

lichotným krokem krásné divošky,

neb jindy rozběhla se zahradou

jak s větrem o závod, až kadeře

jí vlály divoce, a nad hlavou

mávala kytkou růží purpurných

jak thyrsem maenada. A Jiřího

lekaly často náhlé vybuchy

vášnivé, prudké její povahy.

O lásce nějaké být nemohlo

ni řeči mezi nimi. Přátelství

to bylo tiché jen, kdy s druhem druh

tak laskavě a vlídně hovoří,

jako by po vlasech se hladili.

A chodívali spolu v arkádách

kvetoucích alejí a smáli se

a říkali si slova líbezná,

jako by květiny si dávali.

Jej okouzloval její zvláštní zjev,

způsoby úklon, ruky podání,

lichotná chůze, hadí pohyby,

záblesky očí náhle vyšlehlé,

veškerá její bytost záhadná,

v níž snoubila se jemnost Západu

a Orientu temná pudovost.

Jí opět líbil se ten mladý muž,

vždy zamyšlený, tichý, rozumný,

jenž působil tak sladce, tišivě

na její duši prudkou, rozmarnou.

Tak stal se jejich poměr přátelský

a vyhnal množství útlých úponků;

k rozkvětu jeho mnoho přispělo

citové troubadourství Jiřího,

že totiž nikdy, ani v samotě

se nedotkl jí nízkou myšlénkou

a neznesvětil jejich přátelství.

Nejprve byla velmi udivena

tím mladým mužem, jenž tak uctivě

se blížil k ní a takřka vnutil jí

úlohu anděla. Jí lichotilo

mínění jeho velké, zbožňování,

a jímala ji radost dětinná

na tomto zlatoskvoucím prestolu,

kam jemnou rukou svou ji povznesl.

Tu sama přivolila dále hrát

úlohu nedotknuté Madonny

pohledy líbeznými, úsměvy,

pokorným sklonem šíje labutí,

v šat halila se bílý panenský,

rukávů volných, jež se vlnily

jak serafínů křídla bělostná,

když spěla zahradou, že zdálo se,

že sotva zemských cest se dotýká.