KAŽDÉMU JARO KVETE...

Každému jaro kvete

v zasněné, mlžné dáli.

Vstaňte a míle jděte.

Vždy ještě zastihnete

poslední záblesk malý.

Mrazivá jitra chladí

a večery ty voní.

Vždy blíž, kde žvatlá mládí,

chor hlasů kde se ladí,

stříbrné stružky zvoní.

Vše v květu zadýcháno

a lichotně slunce svítí.

Cos teple šeptá: „ano“.

A po noci kouzelné ráno

plá, velký zázrak v kvítí.

Pan leží naznak v trávě

a na šalmaj si píská.

Háj mlčí po únavě

a mladá vášeň dravě

krev temnou v srdci stiská.

Smích zlatožlutý raší

z pupenců jív a lísek.

Jehnědy vanem práší

a zlatý prach se snáší

od mezí ztichlých vísek.

I kroky belhavými

své jaro stihneš v chvíli,

a ne-li už jaro, dýmy

mlh, zdání, iluse s nimi

a zázraky, jež byly.