Každý stupněm!

Má Šumava! hle, v bující své kráse

jak čarodějně zase usmívá se

a hrdou zvedá hruď!

ó slyš, ó slyš, co šuměním svým věstí?

To píseň svobody, to píseň štěstí,

nuž, k životu se vzbuď!

Nech dumání, s těch ukypřených strání

vrz dolů ňader chabé bědování,

v čin žaly svoje skrej;

tvé bolestky jsou pro vlasť prosty ceny,

skvost svobody, ten bědně potracený,

již hledať pomáhej!

Jen v její záři člověk někam stačí,

a bez ní méně jest než pérko ptačí,

jež vichor žene v spěch;

ba méně jest, než v krutém mrazu ledna

na staré sosně jehlička jen jedna

a suché trávy vzdech.

Co zmůže, pověz, píseň srdce znylá?

co duše, která jenom sobě snila?

Ó vzbuď se jednou, vzbuď!

vlasť tvá má přání veliké a vděčné;

jeť každý stupněm k její slávě věčné –

nuž tedy stupněm buď!