Kazi

Oh, hvězdy! Ve sluji, a v hlatích planoucí,

záblesky vaše chytám v žhnoucí zraky svoje,

jak v sítích stříbrných kdys’ zlatých mušek roje

v svém dětství věznily mé prsty kvetoucí.

Nad vonné kalichy se skláním žíznivě,

bych rosy napila se, vůní nadýchala

a šťávám zázračným jich sladká kouzla vzala

a jimi živila své srdce vášnivě.

A náruč orsejí a máků, devětsil

já nesu v jizbu svou, kde ve měsidlech hoří

odvary zázračné, jež zkojí srdce v hoři,

v plod třešní promění ret, jenž jich okusil.

A zemi naslouchám, jak dýchá hluboce,

svou bolest mateřskou jak tiše sděluje mi.

A slyším ptáků zpěv, když chvějí perutěmi,

vil šepot ztlumený, jež skryty v potoce.

V pramenech chladivých, jež prýští v březinách,

za nocí přízračných mne píseň bohů svádí,

vzdát vlnám lichotným své plavě bílé mládí,

jim v obět rozžehnout’ v svých bledých tvářích nach,

a nahá zářit’ pak ve hvozdech zelených

jak hvězdy zbledlé svit, jenž bloudí v hájích svatých;

chci bohům naslouchat’, bych se rtů jejich zlatých

dar sčetla tajemství a kouzel opojných,

svou sudbu uzřela plát’ v očích bronzových,

žár příštích polibkův a sladkost teplých lůžek – – –

Ó, silou hrdina mne sevře v zpěvu družek

a lačně vyssaje má ústa na rtech svých,

pomaten promluví, mé jméno prosloví

jak zaklínadlo, v pocelech má ňadra zdrtí,

a údy, mátou vonící, mi zlíbá k smrti,

a novým objetím mé touze odpoví...

Zní Bivoj jmeno to. Jak bouř’ a běsů hněv!

A přece, myslíc naň, zřím májem kvést’ svou zemi,

sníh jabloní, kdy vítr chvěje haluzemi,

smích slyším hrdliček, oráčů v polích zpěv,

zřím zoři východní nad chlumy temnými,

bučiny zelené a mohyl vrchy šedé,

Mži, řeku stříbrnou, kde nevěstin háv přede

ze skvoucí pěny Prija prsty jemnými.