Kde bloudíš, dívko má?

Kde bloudíš, dívko má?

Již první hvězdá vyšla na vysosti,

i větérkové přivanuli sniví,

jak tajné lásky tiché šepotání

a po tichém se kraji rozložili.

A dávno již poslední červánek

se v tmavém šeru vážné noci skryl,

by v měkkém lůžku snil o lásce blahé!

Již roztoužený v sladkém klokotání

své družce slavík píseň lásky zpívá,

a měsíc jasný, jako boží oko

se na zem blahou s potěšením dívá!

Kde bloudíš, dívko má?

Noc májová, tak tichá a tak milá,

jak první míru zaslíbení svaté,

kdy nade zemí nebe rozepjaté

své žehnající duchy rozesílá.

Juž vystoupily myriády hvězd,

co zlaté trůny požehnaných duchů,

jež věčná láska věčným světlem vodí.

Ba, oko Páně slzu uronilo,

tak lesklou slzu, jako láska rodí.

S nebe klesla koule žhavá,

zlatá hvězda – slza Páně

a ta padla do jezera,

přehluboko do jezera,

aby tam se v perlu skvělou,

drahocennou proměnila.

Slyš tam šepot nad jezerem!

Snad to tajné milování?

Vlna s vlnkou pohrává si,

snad to lásky celování? –

Noc májová – tam říše věčných světů

a tu zas země v nejbujnějším květu!

I srdce mé, milostí naladěné

teď víc než druhdy toužiti se zdá.

A ptá se píseň lýry rozechvěné:

Kdy srdce Tvé se na mne rozpomene?

Kde bloudíš, dívko má?