KDE DOMOV MŮJ?

Tu píseň čarovnou kdys ruka mistra hrála.

A housle mluvily a pěly jedním zvukem,

jak borů domácích by šumná hudba vála

a vody valily se lučinami s hukem.

Ó jak těch tónů proud lét’ mocně kolem skrání,

ten roztoužený zpěv jak celou duši jal,

jí prochvěl do hlubin a v citu rozevlání

vzňal blaho závratné a neskončený žal.

Jak v bájnou vidinu v ráj pozemský jsem patřil,

květ jara odíval jej prostou nádherou,

v něm útlých duší cit se s jasnou myslí bratřil,

zdar mužných, vzdorných sil zněl zemí veškerou...

Tu lásku nesmírnou jsem náhle pojal v hrudi,

již cítil v duši ten, kdo takou píseň pěl;

já pochopil, proč zpěv ten mrtvá srdce budí

a věrou zjasňuje mrak zoufajících čel.

Vše, vše jsem pochopil: Co poutá k zemi rodné

náš prostý ryzí lid, kde pramen jeho síly,

ač krví úrodnil to české pole plodné,

proč v chaloupkách mu přec ty snivé písně zbyly;

proč, kroky vyhnanců když bloudívaly světem,

tu lásku nezměrnou v svém srdce nesli v dál,

proč mnohý dějin list nám v bolu chvěje retem,

i proč teď v oku mém cit v horkou slzu ztál.

Ty lásko k domovu. – buď skutkem nebo písní,

buď stonem útisku neb holdem úspěchu,

buď potem krvavým, jenž v práci čelo třísní,

buď zkazkou, u krbu jež plyne v oddechu,

buď slovem mateře, když dítě svoje učí,

buď rudým praporem a k boji mocně duj –:

ó kéž kdys volnosti přivineš do náručí

a zvýšíš, oslavíš zem rodnou, domov můj!