Kde je máma?

Dnes jí matku pochovali;

dítě z toho radost mělo:

jaktěživo nevidělo

tolik světel, tolik záře,

jaktěživo neslyšelo

muzikáře, písničkáře,

jako dnes si zazpívali.

Kde je máma? –

Jak s tou bledou, klidnou lící

leží mezi květinama,

vzpomíná jí na světici,

tu, s dvanácti hvězdičkama. –

Muzikáři, písničkáři

s květinami, světel září

odešli, a s nimi táta.

Napřed v rakvi šla ta svatá;

– ale ona nešla sama,

musili ji vyzvednouti,

jako svatou nesou k pouti

s mládenci a družičkama –

Napřed v rakvi šla ta svatá;

– kde je máma?

V domě je tak ticho všady,

dítě chodí sem i tady,

z jizby na dvůr, do zahrady.

Všude sama!

Na dvůr jenom holub slétá,

v sadu ptáče zaštěbetá.

Kde je máma?

Přišla k děcku stará teta

potěší, jak těšit umí;

beztohoť že nerozumí

také děcko běhu světa:

„Tvoji mámu Bůh vzal k sobě,

bude nyní spáti v hrobě,

nad ní bude růsti tráva; –

ale lehce se to spává,

když si duši vzal Bůh k sobě.“

„„Kde je Bůh?““ „Tam nad hvězdama.

Andělů má svatých roje,

s nimi bude matka tvoje,

nikdy víc nepřijde dolů

na tu zemi plnou bolu.“

„„Kde je Bůh?““ „Tam nad hvězdama!“

„„A kdo, teto, bude s náma

se mnou, s tátou, u nás, tady?““

„Bůh je všady –“

„„Kde je máma –?““