Kde je naše štěstí? Mekkou, světlou zoří,

Kde je naše štěstí? Mekkou, světlou zoří,

kterou snivé jaro modré stráně krášlí,

v našich duších hřeje, v našich srdcích hoří,

ve své tiché lásce jsme to štěstí našli.

Ty jsi tolik dobrá, Ty jsi tolik snivá,

a já ve své duši Tvoji bytost cítím,

celé boží nebe z očí Tvých se dívá,

celé boží nebe září nad mým žitím.

Blíž a blíž se k sobě naše hlavy sklání,

jak tu spolu čteme báseň svého mládí,

že ti dnové mizí, necítíme ani,

každým příštím jitrem víc se máme rádi.

Ať ti dnové mizí – my se nesklameme,

ať ta bouře táhne – nás krb teplý čeká,

dál tu krásnou báseň svého mládí čteme,

přes hroby my zříme k slunci do daleka.

Do daleka kamsi, svět kde neuslyší,

jak nám srdce bijí nadšením a plesem,

do hloubky svých duší, v ducha svého výši

svoje mladé štěstí ve svých srdcích nesem’.

A byť ono štěstí prchlo nenadále

jako vonná myrrha z vásy srdcí rudé –

do věčnosti dále, do věčnosti stále

plno tiché vůně v oné váse zbude.