Kde jednou miloval...

Vždy člověk v myšlénkách rád zajde v místa ona,

kde jednou miloval – ó štěstí, kdo tak moh’! – –

kde tiše voněl bez a plála růže vonná,

nad starým altánem kde bíle zkvétal hloh.

A zvolna je mu tak, že někdo k němu sedá

s čarovným úsměvem i v pohledu i rtech,

že v zrak ten májový své oko v touze zvedá...

a srdcem chvějivým se noří v starých snech.

On šeptá v myšlénkách vše sladká jména, slova,

jak druhdy v chvíli té, kdy ještě byl tu s ní,

kdy ještě nevěděl, co smutku život chová

a že tu každý květ svým dechem potřísní.

A pak se probouzí a v duši líto je mu,

že jako tenkráte je vše tu stejné dnes,

ten altán, lavička, ten šplíchot vodojemu,

ta bílá pěšinka i modravý ten bez.

Jen ona odešla, tak zašla pro vše věky

a nevrátí se víc a nepřijde už sem.

On hlavu pozvedá... kol ptačí nápěv měkký

a šelest perutí se chvěje nad lesem.

Jde večer nádherný a západ hoří zlatem,

mha táhne údolím a měsíc vychází,

a noc jde velebná v svém rouše hvězdošatém

a vlídný anděl snů ji mlčky provází.

A ten, jenž seděl tu a mlčky dumal o ní,

dál s hlavou schýlenou jde smuten nocí sám.

Krok jeho zapadá... tak člověk hlavu kloní

a hledá na zemi, co vzlétlo ku hvězdám.