Kde jsem to byla?

Kde jsem to byla? Pustiny nahé

hleděly na mne, bez konce prázdné.

Já cítím dosud, jak můj krok vázne

v ocelné tíži bez duse drahé.

Obzor se měnil. Plynuly lkavé

slzavé řeky, jezera tichá

jak mrtvé oči ležela v trávě,

která tak nyvě, žalobně vzdychá.

Ve hřbitov se pak změnila země,

cypřiší tma se s obzorem slila,

nesmírný kříž se přiblížil ke mně,

štěstí mé na něm – kdo jsem to byla!

Podivná, smutná písnička zněla

s vysokých věží vnořených v nebe.

V západu krvi hledajíc tebe,

jak bych ti navždy s Bohem dát měla,

před sebou spatřím studené mříže,

za nimi v skonu naděje, štěstí

i dny, jež měly do plna kvésti.

Nade vším vlhké zvedly se kříže.

Stála jsem, stála... A v dálce náhle

červánky kropí pustiny zprahlé,

zdá se mi – ano – růžové háje

rostou mi v cestu, zakvetou v ráje,

vidím tam celé ostrovy rudé,

ó, jak jich snadně dostihnout může

duše má s tvojí – pokvetou všude.

Jsou to však růže – opravdu růže?