KDE JSEM UŽ SLYŠEL?...
OKNA noci jsi otevřel, Otvírající! Tajemný průvan z nich zavál
a křídla mé nejsilnější myšlenky strhl mi z dohledu zraků.
V závrati, jak by staleté víření země v soumracích světů
se uvědomilo v mé duši, přítomnost druhého žití jsem cítil. –
Od země k zemi a od slunce k slunci těžkými údery padalo ticho
a jeho echem nové ticho vstalo z mých hlubin, jiné ticho než ticho země:
Dýcháním tisíců vřelo, staletími polibků, závratným mlčením srdcí, jež přestala bíti,
letem všech mrtvých a budoucích křídel, paprsků věčnými symfoniemi,
melancholickým zvoněním dešťů, jež padají, úrodné, v staletá zrání,
výkřiky snění, jež bojí se jiter, a mystickým hovorem vůní.
Bouřemi dávných moří se třáslo v orchestru budoucích blesků,
poslední kadence doznělých písní slívalo s počátkem písní nedozpívaných.
Němé otázky rtů, které se přestaly ptáti!
Pohledy zraků v extasích smrtelných žíznivě upřené v dálky!
Dusná ticha tajemných suggescí vášní, jež v bolestech zrají pro Rozkvěty příští
a národy vedou půlnocí věků, v krvavých odlescích severních září:
slova složená z vlnění zsinalých světel, jež v pozemských myšlenkách hasnou,
a vnitřní hlasy, jež v hlubinách duší, neslyšené, odpovídají
jásotu duší všech světů a úsměvům nového května!
Opojení všech budoucích snů, jež rozkvetou v hořících duhách
novými slunci na oblacích tvého dechu nesmrtelného!
Věčná víření němých blesků, jimiž přeletají rozkazy svaté tvé vůle
z tajemství světa skrytého zrakům do světa barev umírajících!
O Věčný! V té chvíli, když ruce mé bez vlády klesly, sesláblé láskou,
vlastní svůj život viděl jsem, změněný neznámým světlem:
bledé jiskření barev, jež prýštělo z ledových květů mých oken,
roztálo smyté tvým ohnivým dechem a v nádheře zahrad tvých zrakem jsem šílel.
A přece, můj Otče! kde jsem už slyšel hlas tvého ticha, že je mi tak známý?
Kde jsem už viděl krásu tvých krajin, že poznávám chuť jejich vůně?
A žár tvého zraku, jenž duši mou uspal a probudil k tomuto snění?
Na rtech mých pálí sladkost tvých hroznů a polibky bratrských duší.
Slavnost tvých zvonů padá mi do snů a dává mi sníti o hudbě
a znamení jitřní tvých poslů v sen můj se odráží tušením smrti.
Sladká tvá vzpomínka zbyla mi v duši, jak vonná tma po uhaslém světle,
a teplem táhne mi krví, jak ruka milovaná by držela ruku mou v noci, když dřímu,
a vroucností dlouhého stisknutí dala mi sníti o lásce.
Půlnoc tvé mystické luny vábí mou píseň, by ve snění bloudila v nebezpečenstvích,
a jako z kamenů svítících v noci, tajemstvím denních tvých světel dýchá mi krása,
a oněmlá láskou hovoří duše má hlasem, jejž mívala druhdy.
Noc věčná usnula v zrajících polích. Důvěrně s výší mi zářily hvězdy.
O svítání šeptaly vůně, známý hlas přijalo ticho,
o slunci jabloně snily, o čistém potkání duší poupata růží,
má duše, teskná a šťastná, o domově.