KDE JSI, Ó SLUNCE?

Kde jsi, Ó slunce?

Bolestně po tobě toužím, zmíraje chladem,

pozírám v končiny, jihu kam krajiny kladem,

vyhlédám cypřiše černé a olivy šedé,

touha mne na břehy modrého Jadranu vede –

Kde jsi, Ó slunce?

Po nebi šedivá, nevlídná mračna se honí,

hlava jak z olova do zkřehlé dlaně se kloní.

Jaká to tíže! Sotva ji udržím v dlani...

Podivné, podivné myšlenky sedají na ni!

Kde jsi, Ó slunce?

Marně mé usláblé oko po tobě slídí...

Jest mi, jak byl bych zde poslední, poslední z lidí –

poslední tvor ještě na zemi vystydlé zbylý

ke slunci vzpíná se, bolestně po slunci šílí:

Kde jsi, Ó slunce?

Kde jsi, jímž na jaře v pradávnu pukaly ledy,

míza jímž stoupala pod kůry površek šedý,

zeleň se ze země vydrala, zaplály květy,

po lásky polibcích zapráhly mladistvé rety –

Kde jsi, Ó slunce?

Vyhaslá tvář tvoje žárem již bělavým neplá,

pro zemi stařenu nemáš již tvůrčího tepla,

studený Mráz teď jen po zemi v mlčení chodí,

vyzáblá Smrt se s ním po hrobech života vodí –

Kde jsi, Ó slunce?

Vidím tu dvojici: od pÓlu blíží se ke mně,

neslyšným krokem jich umrlá nechví se země –

já jen se zachvívám, s děsem zřím ke zjevům bílým,

v smrtelné úzkosti po slunci volám a šílím:

Kde jsi, Ó slunce?