Kde jsi, Ženo –

Kde jsi, Ženo, jež záříš přede mnou v mystických vidinách,

po níž křečovitě rozpínám náruč své touhy,

po níž v mdlobách temných volám v noci pozdních hodinách,

kdy snáší se za tmy naříkající v duši mou bolesti soumrak dlouhý.

Volám po tobě, Ženo Bílá, již marně hledal jsem v světě,

abys uchránila poslední čistý kout duše, na nějž nepadl prach v požitku mstivém,

jehož černý polibek v šíleném vášně vzplanutí se nedotknul kletě,

v němž nesvíjely se smysly křečovitě v trhání rozkoše divém.

Čekám na tebe, abys vzkřísila mé srdce zmrtvělé,

abys roznítila oheň v oku, jejž víchor vášní shasil,

abys vyházela ze zahrady duše mé listí v hnilobě setlelé,

abys vytrhala ze záhonů zmíjí bejlí, jež mor rozkoše nasil.

Po čistém polibku tvém šeptají rty mé v krvavé žízni,

po lilijném objetí tvém nedočkavostí hruď má zmírá,

po bílém ohni těla tvého spíná se vychládlá krev má v mrazivé trýzni,

po sklonu duše tvé v bolestném čekání nitro žádostí štkavou se svírá.

Má náruč v modravou dálku rozpjatá klesá vysílena,

ty stále skryta dlíš v rozjímavé samotě mystické tůně,

a v duši mé dál se šíří černá rána stříbrnou rosou dechu tvého nescelena.

Ty nejdeš! Nevidím světla, neslyším zvuku, necítím vůně.