Kde jsme se potkali, to alej byla stmělá

By Eduard Kučera

Kde jsme se potkali, to alej byla stmělá

a podzim smutkem zadýchal nám hrudí,

a v duši napjatá jak struna by se chvěla,

jež z hrobů zasypaných vzpomínání budí.

Vše tady utichlo, jen básník šerem bloudil

a píseň snil: „Hleď spadlé listí rudé

a ideály své. Co na žití jsi loudil!

Teď v křoví utichlém se všechno smát ti bude.

Víc nežli život chtěl jsi – dobře se ti stalo.

Teď upír noci na ňadrech ti sedá,

když v duši zarudlé ti listí opadalo.

A síly k pupencům se nikde nedohledá...“

Kde jsme se potkali, to alej byla šerá

a podzim smutkem zadýchal, jak v temnu všechno mizí...

A ruku podal si, být spolu jako včera –

já k tomu hrdý jsem, a vy zas příliš cizí.