Kde jsou ty časy?

Kde jsou ty časy tužeb divokých,

kdy všecko v těle hrálo jen a plálo,

kdy bujel zpěv a sršel smích

a z plna hrdla kdy se smálo,

kdy úzký byl mi celý svět,

kdy polibkům byl úzký ret

a všecko růžové se zdálo?

Kde jsou ty časy práce nadšené,

kdy přes půlnoc až sedáváno?

kdy Huga často sloky plamenné

neb Byronovy pozdravily ráno?

Kdy drát byl nerv a žula sval,

kdy jedno slovo „ideal“

vše nahradilo, co mi bráno?

Kde jsou ty časy? Nechuť pomalu

a smyslů lenost se již dostavuje,

tříšť zbývá mdlých jen opálů,

jež ruka chabě sestavuje,

zrak zamžen, řek’ bych, slzami,

a nade hlavou mlhami

pták černý ku obzoru pluje...

To asi Smrt jest – Slyším křídel tep.

Pták jiný sem by nezabloudil...

Tak havran sedá na otep,

k níž první sníh se prachem vloudil.

Sníh bílý, havran černý jest,

to pěkný kontrast, na mou čest!

Však spolu konec, já bych soudil.