KDE MI PŘÍSAHALA VĚČNOU LÁSKU...

A zde – zde pod třešní, jež tenkrát stála

jak jarní sen ve květů bílých třísni,

kdy duše zněla neslyšenou písní,

zde věčnou lásku mi kdys přísahala.

Ó, rány osudu, tmo neskonalá,

jež v duši mou se věsíš hořkou plísní,

kdo zoufání to pochopí a vysní,

jež chvíle ta v mé duši zanechala!

Dnes dlím tu zas dech stěží utajený

– ó, srdce, ztiš ten věčně marný spěch! –

vše lže zas přísahu té drahé ženy...

Však slyš, cos děsí v noci tmách můj slech,

jak někdo před věky zde zavražděný

by z hrozné hloubi těžce sobě vzdech’!