Kde olše halí zelení jarou vnady své lepé,

Kde olše halí zelení jarou vnady své lepé,

k potoku hledí do smavého údolíčka,

tam ruka má nožíkem tepe

do srdíčka

H. J. a B. P.

Minula léta, olše opět mládne dnes,

však stárnou ta písmena:

Jiří a Božena,

a přec láskou dýchá celý les.

Opět se první květen šňoří

tam u nás daleko v lese za horama,

a zde v bahno převratů noha se boří.

Přišel si pro mne květen jinačejší,

hlava volá sirá: sama!

Adieu, má znejmilejší!