KDE ŠEŘÍK PROBUZENÝ...

Kde šeřík probuzený tvůj tichý střeží sen

i růže v kráse tklivé i břečťan zasmušen;

kde svatý anděl míru sám v těžkých bloudí snech,

mou píseň tichou, snivou, mou slzu zkanout nech.

Ó na tvém rově více ni nelká, nekvílí,

jen v bázni nad propast se snů vlastních nachýlí.

A jenom noc tam vidí a vidí prázno tam.

Ah, vždyť tvé lásky strádá tam zářný drahokam

A maně mne se táže, čím krátký den tvůj byl,

jejž v dlouhé’s zapomnění a temno pohrobil.

Čím puklé tvoje srdce a čím tvé touhy, čím?

Zda puklým, bez nápěvu jsou ňadrem slavičím?

Či’s poupětem, jež dříve, než růží zpilo nás,

v svém jitru, máji zvadlo, kdy ovanul je mráz?

Či byl jsi nachem jitra, jenž zlatí čela skal

a mře, kdy skřivan k němu křidélkem zatleskal?

Či’s paprskem byl, který v klín dlouhé skanul tmy –

či’s dobrý byl můj anděl, jenž na vždy ulét’ mi? –