Kde Tvoji milenci...?

Od mysů východních, až kde jest slunce sklon,

hle, klenba vznáší se té sluje truchlící,

v níž kdysi Jeroným se révou spájel Tvou!

Jak anachoret dlíš, má Kniho, v sluji té,

jenž dumou obtížen a bílou mlhou snů

ve žhavých koupelích se koupá Lásek svých.

Kde Tvoji milenci, jež snubní prsten spjal,

ti s gloriolou světců kolem lebky své,

jichž modré oči zří jak zřídla panenství?

Kde Tvoji milenci, jež v Lásce bloudili

a v chmurných jizbách Touhy marně hledali

v Tvých dolech křišťálných magické pochodně?

Kde Tvoji milenci, jenž Lásku zpívali,

roj harfeníků Tvých, jichž písně slunečné

se k oknům nesly jen Tvých tichých kathedrál?

Jich rudý ret nach lící Tvých již nehledá,

teď v Nekropol svých milců sama zacházíš,

je vzbudit chceš snad vůní Smutků svých...

Hle, zřím Tě na cestě tou žlutou pustinou,

jež objímá Tvou sluj a mladé sadaře,

jenž přišli k révě Tvé, svým steskem plaší v dál.

A přece vím, že mízu semen zázračných

Ty v dobrých měřicích v svém chováš zášeří,

že Lásky třeba jen, by zase vykvetly

v těch barevných a vonných záplavách,

jichž marně počli hledat v lživých zahradách

ti jemní vyslanci, jež Jeden vyslal král...

Od mysů východních, až kde jest slunce sklon,

hle, klenba vznáší se té sluje truchlící,

v níž jako Jeroným se spájím révou Tvou!