Kdes za horami leží boží svět,

Kdes za horami leží boží svět,

tam lásky, květy, a tam úsměv jara.

– Víš, já jsem leccos do svých veršů vplet’,

však v srdci, v srdci, tam jen hořkost stará.

Tam v koutě civí, tupá, schoulená.

Do dlouhých nocí slyšel bys ji výti.

A časem zvedne zhublá ramena,

jakoby chtěla rdousit, škrtit, bíti.

A sedm řek by chtěla přebrodit,

by do té smavé mohla vniknout země.

Kus svojí skepse šťastným předhodit,

jí otráviti celé příští plémě.

A pomstíti tu touhu horoucí,

jíž každodenně moudří vysilují.

A šťastné lebky touží roztlouci,

jež o problemech klidně uvažují.

Lít nedůvěru v sladká objetí,

a dobrým kreslit infernální vise,

dát duším všechnu hořkost trpěti,

dát duším vždycky rozcházet se cize.

Však nic... pak nic... Je slabost záhuba.

Zpět padne zas, a do kouta se vrátí,

lev, jenž je v kleci, šelma bezzubá,

a strom, jímž vítr ironicky klátí.