Kdo jiskru seje, klidí troud.

Dva soudili se o pazderku:

Jan s Jírou, stejný věru bloud,

dvůr hynul, pole plna štěrku –

dél, než si přáli, trval soud.

Mít nechtěli ji dohromady,

jak byla otců dávná ctnost...

„Můj grunt,“ děl Jíra, „kol ní všady,“

a Jan: „Mou psána na živnost.“

I plnila se hádky míra,

až konečně, jak nález byl,

Jan pazderku měl sám, a Jíra

řád advokátům zaplatil.

To hnětlo Jíru; svraštil líce,

běs hněvu do srdce mu leh’ –

a když vál vítr od vesnice,

skryt nocí chatu podežeh’.

„Já nemám jí, on neměj taky!...“

A neviděn šel zase spát,

však k ránu zvejřily se mraky,

a vítr počal v opak vát.

A z vejrů zrodila se bouře –

a plamen, v pazderce dřív skryt,

na křídlech dusivého kouře

ne ze vsi, ale ke vsi lít’.

A v černém kouři plivník zlatý –

proud jisker – svíjel se jak had,

a minuv návsi nízké chaty

na Jírův nový statek pad’.

A než se nadál on a druzi,

juž plamenem se podjal krov...

a Jíra omámen z té hrůzy

lká, úpí, ale nemá slov. –

Dvůr shořel po samé až prahy.

Kles’ Jíra na rozrytou zem –

ves zachráněna z boží vláhy,

jen palič stal se žebrákem.

Leč doma nechce žebrat Jíra,

vždy jedno mluví chorý bloud

a těžce o berlu se vzpírá:

„Kdo jiskru seje, klidí troud!“