Kdo jsme, co víme? Kde jsou slední meze,

Kdo jsme, co víme? Kde jsou slední meze,

kam dospějem’? Brouk, po stéblu jenž leze,

a kvítí, jako drobná perla rosy,

a světluška, jež ve stínech se míhá,

je sestrou duše mé, jež křídla zdvíhá

a zoufá, zápasí a touží, prosí?

Kde všeho konec? Aneb vůbec kdysi

v tom šeru, kde se v chaos všecko mísí,

byl počátek? Či neustále žijem’

ve katastrofách? Mdlými perutěmi

proč spějem výš, proč nepřilneme k zemi,

kde aspoň kosti otců svými kryjem’?

Či nejsme v skutku víc než stíny na zdi?

Než vlny písku, které vítr brázdí?

Jest věčnost veliká a kalná řeka,

kam veslo, čas, neznámé božství spouští?

Ó hrůzo! slyším v bezohlasé poušti,

jak s vesla život, jak rmut slzí stéká!