Kdo odpoví?...

Vzpomenu-li – často je to,

myšlenka mě drtí,

vzpomenu-li, já se bojím,

já se bojím smrti.

Vzpomenu-li – často je to,

duše v těše chudé,

až v té hlíně budu dřímat,

co to ze mne bude...

Tělo, které jsem vždy pěstil,

červi roznesou si,

hnědou hrudu brzo zmrví

černý vlas a vousy.

Žlutá lebka, která znala

pláč i štěstí chvíle,

bude někde pohozená

šklebit zuby bílé.

Žlutá lebka s mozkem scvrklým,

v důlcích plná sněti,

bude někde u zdi šedé

lekat malé děti.

Kosti tlící, když už jiné

rov můj bude chovat,

vyhozeny, bůh ví, kde se

budou povalovat.

Pak i ty se s prachem smísí

v bujném čase letu – –

Tedy nic, o svaté nebe,

ze mě nezbude tu?

Což je jenom cesta krátká,

smrt – nic víc, to dosti?

Ne-li, kdo a kde, jak déle

bude žít, než maso, kosti?