KDO PŘÍLIŠ ČEKAJÍ, OH, NECHŤ SE NEZKLAMOU...

Já vyšel za jara, na snětích plných mízy

to slunce hořelo, jež dozrát nechává...

Potoky hučely přívalů písní ryzí

a v lukách toulala se světla těkavá...

Pobožných cyniků modlitby z dálky zněly

přes lesy, přes vody, zvučíce jara hrou...

Leč květy zamlkly a lesy oněměly:

kdo příliš čekají, oh, nechť se nezklamou...

Já milosrdně zřím dnes v pouště podjesenní

a dojem života je smutný takový.

Už zbožných cyniků modliteb zmlklo znění,

dob dávných nadšenci po plodech hladoví...