Kdo řekl tobě...

Kdo řekl tobě, moje dítě zlaté,

že v šanc bych chtěl já dát tebe

i práce rukou tvých, i duši tvoji tichou?

Nechť tudíž zví jazyky ty kleté,

i za zvěst svoji štvavou, bídnou, kletou, –

že duše má se za Tvou všude vydá k letu,

i z hrobu vyrval bych tvé tělo drahé,

že podáš-li mně k loučení svou ruku,

Své ruce věrné, čisté, lopotivé,

já zlíbám vděčně loučící se ruku –

i „Zůstaň drahá!“ poprosí tě

mých očí žár,

mé slzy tklivé!