Kdo s koho?

„Tři doby v zemi České!“

Aj! to by bylo hezké!

Vždyť jsem byl na programu dřív než on,

a proto přednášet mám hned, jak zazní zvon.

Odpustiž mi, vzácná společnosti,

mám však toho věru do sytosti.

Mořilť jsem se celých deset dní

a teď mám být ze všech poslední? –

Suďte sami, páni, prosím vás,

je-li tato deklamace ňáký špás!

Já se tak s ní namučím,

a když se jí naučím,

vyjde mi s ní jiný na jeviště,

což si, pane, zapovídám příště.

Rozumíte? Pane, na mou čest,

neslušné to od vás jest,

před tak vzácnou společností

chtít mně dělat mrzutosti.

Dovolte, ať počnu – Dost již, dost!

jinak se mne chopí zlost.

Já jsem se jí učil dřív,

neustoupím tedy jaktěživ,

prosím, sestupte jen pěkně dolů!

Můžemeť se měřit jindy spolu. –

Teď však čas je, abych povídal.

Na to bych se věru podíval!

Já jsem tu a dosti! – K vůli vám

hanbu tu si sotva udělám,

abych utek' z bázně snad!

Ano, já chci teď deklamovat!

Slyšte tedy! – Báseň tato

v tři se díly rozpadá.

Abychom se déle nehádali,

myslím, bychom každý půl si vzali:

první oddíl vy a druhý já,

o třetí se spolu rozdělíme,

a tak snahám různým vyhovíme. –

Vy však, vzácná společnosti,

odpusťte, že tentokrát

budem dva deklamovat! –

Mnoho

chuďas jistě nezná toho!

Žádostiv jsem věru jen,

kterak bude přednášeti ten –

Nu? „Tři doby v zemi České“.

Škoda proň té básně hezké!

„Byl jednou čas, kde krásné Čechův jméno“ –

Pranic neumí – to vidno již –

„tak slavně znělo v uších národů“ –

Ano, slavně, jak když ty to vyslovíš –

„Že od celé Evropy bylo ctěno –“

Ne však k vůli tobě, že tak přednášíš!

„Co jméno reků, slavných vojvodů.“

O kterých ty asi málo víš.

„Byl jednou čas, kde každý hrdým býval

tím krásným, slavným, mocným jménem Čech,

kde české vlasti syn se honosíval,

že ctitelem jest věd a uměn všech.“

Totě k popukání krásné! Jářku, he,

neznáte-li lépe přednášeti,

mohl byste snad již pomlčeti.

Ustaňte a pusťte zase mne!

Já jsem celý bez sebe!

Jaká je to drzost! – No, když nechcete

poslouchat mne, tedy začněte

druhý oddíl! – Rád poslechnu vás,

kterak vy to vyoslíte as!

S chutí jen! To vše mu nyní splatím,

a jak začne, hnedle mu to zkrátím.

Teď se musím na pozoru mít,

neb se bude jistě na mně mstít.

Nuže jak? „Však ten čas minul! –“

Kde se takhle bídně přednášelo!

„Nepříznivá doba

nastala českému národu.“

Když tě mluvit lidstvo uslyšelo...

„Sil jeho mravních zmocnila se mdloba

a on upadl sám v duševní porobu.“

Jak jen může o národu povídati,

co zde pouze o něm platí?

„Čech přestal vlasť, svou matku, milovati,

on sebe sám přestal si vážiti.“

Jaký div, když slyšel tuto deklamaci!

„On přestal na své otce zpomínati,

jich hodným být, přestal se snažiti.“

To tě nestálo as velkou práci!

„Čech přestal vlast i –“

Pane, už je toho dost,

mějte přece s obecenstvem útrpnost!

Proč se aspoň trochu nestydíte,

když už přednášeti neumíte?

Mně jste to byl pokazil, a sám

ukrutně mučíte uši nám.

Protož račte! – Umlkněte již!

S nevědomostí je velký kříž!

Já jsem věru krásně přednášel.

Jářku, proč jste mi v tom překážel?

Teď, abyste věděl, vem to kat!

zůstanu vám na tom místě stát;

budu mluvit, co mne napadne,

ať to jakkolivěk dopadne!

Uvidíme! – Po tom ale zvíte,

čeho za svou zpupnost zakusíte!

Teď však budu přednášeti já!

Nu! tož budem mluvit oba dva!

„Však ejhle! Vzhůru!“

„Volá anděl Páně.“

„Povstaňte z hrobu!“

„Trouba jeho zní!“

„Vyjasněte se chrámu vlasti báně“ –

– báně –

„Spěj, národe, k slavnosti vzkříšení!“

Vy byste as ten národ vyburcoval!

Před vámi by se do peřin zas schoval;

jsteť veritábl hastroš do zelí!

Vás do blázince hned by zavřeli!

Odpusťte, pánové a paničky,

ten pán tak mluví trochu z hlavničky.

A tenhle pán si – Mlčte, pravím vám,

sic ostudu vám notnou udělám!

Škodíme si oba. – Lépe věru jest,

zachováme-li svou čest.

Pakliže se nedorozumíme,

hněvu obecenstva zakusíme.

Přednášejte!

Teď vy, potom já!

Přednášejme tedy oba dva!

„Ó žijte, bratři, národu zas svému,

nebuďte mrtví jeho údové;

přihlaste zas' se k matce své a k němu,

co věrní bratří, věrní synové!

Svůj jazyk ctěte, zvyky své a práva,

dokažte skutkem, že jste Čechové,

a vlasti naší opět vzejde sláva,

kterou se skvěli slavní předkové! –“