Kdo spáse lidstva chtí.

Po světla poháru kdo žhavou duší žízní

a k lidstva spasení leb věčným bděním trýzní

a ducha pochodeň na slunci pravdy nítí,

ten supům nevděku vždy v kořist dává žití.

Jen žal mu odměnou, jenž do duše mu vnočí,

jen ruce spoutané a na krev zrudlé oči,

jen hlava stepaná a probodnuté prsy,

z nichž růží krvavých mu vyrůstají trsy.

To úděl vznešených, již lidstvo vznésti touží

z vln útrap pověčných, v nichž od věků se hrouží;

kdo světa spáse chtí, vždy dravčí stíhá osud –

jak dřív, Promethee, zní řetězy tvé posud.