KDO TAKÝ ŽAL VÁM ZPŮSOBIL...

Západem v stromech vyzlacen čněl ostrov v mrtvém tichu trav,

na zlaté půdě zlatý sen se vzpjal a vzlét’ kol našich hlav:

Šly Ženy, jež jsme znávali, však byly bledé k nepoznání,

krev ssedlou měly na srdcích a měly bodné rány v skráni...

Voněly teplem samoty, jež do vzpomínek zadýchly,

večerem louky hořely, ve vodách barvy zatichly,

a my jak bychom zase šli kdes před roky a s někým sami

pod stromy touhou temnými, pod zamlklými samotami...

A zjasnila se vzpomínka... Tak mnohý hlas jsem zdiven slech’,

zněl jiný pláč a jiný vzkřik a zase jiné ženy vzdech,

dalekých roků ozvěny z intimních síní v světel jasu,

z křů zelených a z jarních trav a ze spuštěných, temných vlasů...

Kdo taký žal vám způsobil, já ptal se jich tak hrozně tich,

a ony rozsvětlený zrak za překvapení bolestných

mi děly: rány nejhlubší jsou od těch, kdož nám nejmilejší,

od nejvěrnějších větší jsou a prudkou vášní krvavější...