Ó, kdo tě, moře...

Ó, kdo tě, moře, jedenkrát jen zhlíd’,

už navždycky tě ve snách musí zřít,

tvou šíř, tvou dál, jíž vítr vál,

ať s okem vlhkým zřel tě či se bál!

Ó, kdo tě, moře, jednou slyšel jen,

už navždycky tě slyší v noc i den,

přes dál i čas, vždy zas a zas

tvůj velký, slavný i tvůj vábný hlas!

Ó, moře, moře s hněvem svým i hrou,

co já jsem před tou nesmírností tvou?

A v rodnou zem až za hor tém

jsem nes’ tě celé v malém srdci svém!