Kdo tebe, drahá, jednou dotkne se.

A slova na rtech dosud vázla mi,

když duší táhly city intimní.

Jsem kraj, jenž věnčen věčně mlhami,

kraj zamlklý, a šerý, podzimní!

A podivný mnou pocit otřese,

jenž na věky mne nutí mlčeti.

Kdo tebe, drahá, jednou dotkne se,

i moji duši spolu znesvětí!

Vím, přijde den, kdy zhyne Ninive,

neb nebude dbát hrozeb Jonáše!

Když město zdrtí nebe hněvivé,

my uprchneme v horské salaše!

A na rtech hrdých slova vázla mi.

Svým vítězstvím se nemáš spíjeti!

Jsem horský kraj, jenž věnčen mlhami,

kraj podzimní, jenž umí mlčeti!