Kdo tvrdošijně Tebe popírali,

Kdo tvrdošijně Tebe popírali,

šli blátem rozbředlým, jež patu třísní;

kdo opěvali Tebe zvučnou písní,

slov pyšných přívalem se k Tobě znali,

v své troufalosti pravdy asi dbali

co slepec, který ve své vlastní tísni

se nadouvá a nevidoucí plísní

sám věře snad, že hledí v jasnou dáli.

Van lehký jen se vlní lidskou duší

jak světlá mlha, která k zemi padá,

dlaň měkká jemně na srdce se vkládá

a vede je jak umíněné děcko

a zvedá je a zároveň je kruší,

až pochopí a pozná... To je všecko.