Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.

Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.

Ó, proč tak pozdě? řek' jsem k ní. Poslední slunce na sítí,

zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v trávách ukrytí,

mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou,

a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou, –

že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy

a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.

Vás tenkrát z jara čekal jsem... V obzoru modrý zvučel jas.

Já napjal struny z paprsků, by echem chyt’ se v nich váš hlas.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla? A pod jakými zeměpásy?

Nuž rcete, čí jste jaro žila? Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?

Má duše marně toužila tím tichem uděšená.

A teď! kdy nevzpomněl jsem snad, vše se tu chystám zanechat,

na plavbu bych se vydal rád, proč jdete vadnout na můj sad?

Pro nás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.

Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,

chci odplout sám a poslouchám podzimu pohádkové hlasy,

jdu hledat Nové království. Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?