KDO VINEN? (I.)

Jen on –? – Ne – Což možno jedné, byť železné vůli

jak otroky přinutit lidstva užaslou půli,

by zalila celou zem krví nejlepších synů,

jak ochotná děvečka vodou zahradní hlínu?

Ne, bez vůle boží, bez Jeho hrozného kynu

zde zabíjet nemůže ani největší král.

Byl nástrojem osudu jen, jenž nehnutě stál,

zře s pohrdou, chmurně přes hnijící Evropu v dál.

Meč hrozný, jímž po hlavě lidstva Jehova ťal.

Byl kapelník jenom, jenž kynul orchestru děl,

jak do celé Evropy s valů hrozivě čněl.

Byl závěrem písně, již národ po léta pěl.

Vždyť horečnou vidinou moci, panství a slávy

již šíleli všichni, i šťastné, zbohatlé davy,

i státníci, vědci i zpité umělců hlavy.

Vždyť rassou je vyšší. Světu dá kázeň a řád,

a rozdělí po právu zemi. Národ je pánů,

jenž určen, by slabým a neschopným všemocně vlád'.

A rozmnožil Bůh je jak písek na břehu moře

a na nebi hvězdy. Po otcích zděděný dům

skrýt nemoh' již pod střechu svoji nesčetný lid

a nestačil velikým touhám, závratným snům.

Zda nemusil dychtivě vztáhnout po cizím lánu

pěst obitou ocelí –? vyslat do oceánů

svá obrovská, plovoucí města, po zemi jít

jak příšera hrozná, vše drtě, káceje, boře...?

Však u cizích krajin vzpřímeně vytáhlý Brit

stál dávno již stráží, nabitý revolver v ruce,

a po pěsti, vztažené chtivě, rozpřáh' se prudce.

A Francie, sladká královna lásky a krásy,

vždy vzpomínkou hořkou rděla se po samé vlasy,

že na její nádherné tělo rozkošně vnadné

kdys vítězně kladli své ruce řeznicky hladné,

že strhli jí, vladařce uměn, rozkošný šat,

že před celou Evropou nahá musila stát.

A Francii přes živý esprit na lehkých rtech,

přes popěvek, který kázala hrdost a zvyk,

vždy vydral se z bílého hrdla zoufalý vzdech,

když vzpomněla, kterak do domu jejího vpadli,

a ničili všecko a brali a beztrestně kradli,

když zaslechla z dálky svých dětí bezmocný vzlyk.

A ve stkvoucím hradu z ledu a zmrzlého sněhu

již po léta o luzném městu na zlatém břehu

pták Velikán Velikánovič dumavě snil,

a spoutaným křídlem divoce o zemi bil,

až rozpial je do šíře dnes, až odvážně vzlet',

by doletěl dálek, na zlatou kupoli sed'.

Však zavěšen na křídlech svých slyšel lkající hlas:

Jsme bratři tví, zakletí tady. Hlídá nás drak.

Jsme prahem jen pro obuv jeho, bezmocný brak.

Jsme do skály přikutí věky těžkými hřeby

a voláme marně k dálnému, němému nebi,

jímž slunce a bouře a mraky vítězně jdou.

Jsme přibiti hrotem hrozného velkého meče.

Jak hneme se, krev nám potokem po stráních teče,

a orli dva srdce ostrými pařáty rvou – – –

Ó zastav se, bratře náš dobrý, soucitně shlédni!

Ó jediný bratře náš volný, osvoboď, spas!

Tak rozuměl hlasu, když letěl přes širou step.

Zda nemusil slétnout, by vyrval ze skály hřeb,

by odpoutal bratra, na křídlech mohutných svých

ho do dálek unes', do výšin závratných zdvih'?

Ó severní orle, doletíš na slunný jih

až k onomu, na Zlatém Rohu stkvoucímu městu –?

či proklaný naveskrz šípem u jeho vrat

jak kdysi již, obrovský, v krvi své zhroutíš se snad –?

Zda bude ti, slavný, žehnat, či proklínat brat – –?

Ó královno krásy! – Zkrvácíš lilie své,

jež železná pěst již s čela ti bílého rve – –?

Či, omládlé, budou se stříbrem slunečním smát – –?

Jdeš pro novou slávu –? Jdeš na smrt, pro hrozný pád – –?

Ó veliký odpůrče můj! Zda dovedeš s cest

jak světová vichřice všechny překážky smést,

na kolena Evropu srazit, vítězně vládnout –?

A dovedeš nenávist světa s pohrdou snést – –?

A tušíš, že menšina musí na konec padnout,

že na lásku druhých i největší národ odkázán jest – –?