KDO VINEN? (II.)

Tak viděl můj smrtelný zrak. Však duše se chvěla,

jak matka, když žaluje s hrůzou na syna svého

pro zradu vlasti. Však duše se chvěla a děla:

Též vinen je On, On, konec a počátek všeho,

On, stavitel světů a země, dobra a zlého,

pán lidstva a zákonodárce všemocný jeho – –

Vždyť přikázal, aby ozdravěl nemocný svět

jen na hrozném loži nesnesných, křičících běd.

Vždyť stanovil, aby se lidstvo napilo prve

jak ze dračí číše své teplé, prolité krve,

když síly chce nabýt pro nový zápas a vzlet.

Jen na rovech hromadných sešlá ideje mře,

a nová se rodí jen, boj kde nesmírný vře. – –

Ó pratvůrče této světové, krvavé pře!

Tys viděl, že národy všechny, nejmenší z nich,

již utvářet chtějí vlastníma rukama osud,

jak sochař své dílo. Však také viděls, že dosud

jsou otroky jen a slyšels je za nočních tich

hrýzt hněvivě pouta, zoufale úpět a lkát.

Tys viděl, že hlavu svou pozdvih' nesčetný lid,

a slyšels již dávno, jak reptá v brlohu temně,

že jemu též v úděl je dána rozkošná země,

že též ji chce, úsměvnou lodi, radostně vést

přes prostorů zářivé moře, soutěskou hvězd.

Však slyšel jsi také, jak velel moderní stát,

že musí vždy, galejník věčný, u vesla stát,

a po jeho od věků tvrdé, všemocné vůli

jen veslovat mlčky, pokorně sledovat běh,

byť vlnami slzí a krve zděšeně pluli

až k hroznému ztroskotání na věčna břeh.

Však slyšels ho hlásat: Ve víru věčného boje

vždy vítězí silní. Maličké národní celky

jsou balastem lidstva jen, mrvou. Zaniknou ve mně

jak cestička v prachu širokých erárních cest,

jak venkovských děvčat národní písně a kroje

kdes ve středu cizích, poskokem rostoucích měst.

Kdo překlenout mohl propasti idejí těch –?

Kdo po novém mostě moh' lidstvo smířené vést

od zbožnění síly k lásce a bratrství všech –?

Má Evropa –? Vždyť se jen smála budoucna snům!

Vždyť prázdným a pustým byl její veliký dům,

a v nádherných komnatách vládlo ticho jen dusné

a divoká rozkoš, půlnoční orgie hnusné!

Vždyť neznala v kořistění již, v požitku míry!

Vždyť nebylo obětí, lásky, pokorné víry,

jen třpytného zářného zlata veliká hruda,

shon divoký po moci, panství, sobeckost tvrdá,

a jakási zvláštní jen krása, rafinovaná

a bezkrevná, hledaně smutná, planá a planá!

Byl úsměšek nade vším jenom, mrazivá zhrda

a děsivá prázdnota, nuda, nuda a nuda...!

Zda nemusil přijíti tento nesmírný trest

a lidstvo, jak překážku s dějinných cest,

jak Sodomu hříšnou do hlubin propastných smést – –?

Ó, Bože můj věčný. Děsný jsi ve hněvu svém,

a bezmocně láme se, puká zděšená zem,

když dopadne na ni tvá hrozná, drtivá pěst.

Však všechno, co činíš, nutným a účelným jest...