Kdos drahý umřel mojí duši...

Kdos drahý umřel mojí duši...

Jak v prázdno čnějí haluze,

jen vítr do nich smutně buší.

To byly moje illuse...

A duše má se věřit bojí,

je podzim už, a vítr lká

a teskně víří v suché chvoji

a s listem kamsi uniká...

A stromy teskně hlavy chýlí,

a plno vzdechů táhne v sad,

kde nedávno kvet’ akát bílý,

a ptáci pěli tolikrát...

A u potoka pláče jíva,

i ta má holé haluze...

Kdos v dálce smutně na mne kývá...

Mé illuse! Mé illuse!